Pauza na kávu není životní potřeba, rozhodl po letech sporů soud v Itálii

Po více než 10 letech soudních sporů Italka Rosanna zjistila, že za pracovní úraz, který během pracovní pauzy utrpěla, si může sama. Verdikt soudu zněl jasně. Neměla chodit s kolegy z práce na kávu během obědové přestávky. Chuť na espresso totiž není právo zaměstnance ani jeho životní potřeba, rozhodl nejvyšší italský soud v Římě. Tím dal za pravdu pojišťovně, se kterou se žena dlouhá léta soudila.

V roce 2010 si, dnes již důchodkyně Rosanna, zašla jako každý den během pracovní doby do nedaleké restaurace, kde si dala s kolegy rychlé espresso. Když se však vracela do své kanceláře, uklouzla a zlomila si zápěstí. 

Zranění úřednice si tehdy vyžádalo 40 dní na nemocenské. Její pojišťovna jí však odmítla vyplatit finanční kompenzaci. Podle ní se totiž nejednalo o pracovní úraz. Poškozená se proto obrátila na soud a o čtyři roky později se dočkala rozhodnutí, podle kterého měla peníze dostat. S tím ovšem pojišťovna nesouhlasila a spor hnala výš.

Soud v Itálii rozhodl

Soudní tahanice nakonec skončila až u kasačního soudu v Římě, nejvyšší instance v Itálii. Právě ta nyní rozhodla, že žena na finanční odškodnění nárok nemá. Svůj rozsudek soud odůvodnil tím, že udělat si pauzu na kávu je podle něj „riziko, které zaměstnankyně podstoupila dobrovolně.“ Odběhnutí na italské espresso není „fyziologická potřeba, která je spojená s pracovní činností dotyčné“. Je totiž možné ji odložit nebo zcela zrušit. Soudce navíc zdůraznil, že žádnou roli nehraje ani skutečnost, že zaměstnavatel svým podřízeným dovolil chodit na kávu mimo kancelář, protože v ní neměli kávovar a v budově se nenacházela ani kantýna.

Italka nyní musí uhradit soudní výlohy ve výši 5 300 eur, což je v přepočtu asi 130 tisíc korun. Ženu rozhodnutí soudu zklamalo a roztrpčilo, nechala se slyšet její právnička.

Přečtěte si další zajímavosti v oblasti BOZP a PO: